Kdo chce dojít až za obzor, musí riskovat a odhodit komfort

Nejdřív krátké objasnění: proč rozhovor s Lenkou Požárovou. Vždyť přece nezaložila žádný startup, nevede globální firmu, nemá patent na fíčurku v elektronovém mikroskopu, žádný investor do ní nenalil miliony a vysokou školu absolvovala už před lety. Proč s ní tedy dělat rozhovor na web píšící o znalostní ekonomice? Protože Lenka má něco, čeho je mezi lidmi málo, a přitom je toho strašně potřeba: odvahu riskovat a dát se cele všanc myšlence, které věřím. Je velmi jednoduché vsadit, když nemáte co, to ale není její případ; Lenka pravidelně sází úplně všechno a o svých ztrátách i ziscích píše na svém webu a v knihách. Pokud se do nich začtete, objevíte důvod, proč jsme ji vyzpovídali: celý její život je totiž jeden velký startup.

Vrátila jste se do Brna po několika letech života v Londýně. Jak na vás teď Brno působí?  
Jinak, než když jsem se vracela třeba před deseti lety. Tehdy jsem to tady nepoznávala, protože se hodně stavělo a opravovalo, ale teď... Brno rozkvetlo, otevřelo se. Zmizela nevraživost, která tu bývala před dvaceti lety. Byly doby, kdy jsme byli nervózní tu parkovat, protože jsme měli pražskou poznávací značku, to už je pryč. Kdykoli jsem v neznámém městě, strašně mě baví ho objevovat, zkoumat, osahávat i ochutnávat. A s Brnem je to zvláštní, protože ho znám – i neznám zároveň, takže tady vlastně pořád něco objevuju. A v Brně pořád co objevovat je. 

Kdybyste měla svým známým v zahraničí Brno popsat, co byste jim řekla? 
Malé, milé město. Pokud chce člověk z venku zažít Českou republiku, Brno je ideální. Praha ne, ta je jiná, českým poměrům se vymyká, ale Brno... Jsou tady otevření a srdeční lidé, na rozdíl od Prahy, kde se na ulici jen tak nezakecáte – v Brně ano, tady se mi to děje běžně. Brno toho má prostě strašně moc co nabídnout. Můžete tu ochutnat něco zajímavého, užít si kavárny, vidět Tugendhat a Špilberk, zažít to milé, co tady je, a hlavně vyrážet na jižní Moravu, která je opravdu kouzelná. 


Možná byste teď mohla napsat průvodce Brnem. Protože to město znáte a zároveň ho vidíte s odstupem. 
Odstup je fajn, ale myslím, že tady potřebuju ještě chvilku být, abych mohla něco podobného napsat. Nicméně o Brně mě strašně moc baví psát. Je tu tolik témat, která lidi v pražských redakcích ani nenapadnou... anebo možná napadnou, ale když nežijí tady, tak to prostě není ono. Nestačí přijet na dvě hodiny a pak něco hodit na papír.

Moje zkušenost je, že lidi z jiných měst většinou nedokážou ani přeskočit ten val s názvem „To Brno je vlastně cool!“ Tedy něco, co my Brňané dávno víme a neřešíme to. Není to pro nás téma. A když už máme číst něco o městě a kraji, ve kterém žijeme, potřebujeme jiná témata. Pro nás je normální, že se tu skvěle žije, ok, co tam máte dál?
No právě. Většina článků, které o Brně čtu, mi přijde strašně povrchních, no jasně, lidi na Jakubáku sedí na chodníku, ok. Ale napsat o tom, co to znamená, že takhle můžou sedět, co a proč se změnilo od dob, kdy takhle nesedávali, že tohle neexistovalo, že tady nebylo nic a teď je tu toho tolik.. O tom chci psát. Jít pod povrch toho, co je vidět na první pohled.


Američanka Arielle DeSoucey, která žije v Brně a kterou jsme zpovídali nedávno, přirovnala město k Brooklynu 90. let a řekla, že tu pořád vidí strašně moc příležitostí pro podnikání v gastronomii. Jak to vidíte vy? Je podle vás v Brně něco, co na gastro trhu chybí? 
Chybí tady zlatý střed. Je tady hodně zajímavých malých street food věcí, je tady dost hospod a potom pár nóbl podniků. Ale něco mezi tím, zajímavé jídlo, na kterém je vidět, jak si s tím někdo vyhrál, a zároveň cenově dostupné...  Třeba jako bistro a bar Atelier, to mě baví moc a několik let tu nemělo konkurenci. Nechápala jsem proč. Až teď v létě otevřela restaurace a bar Element Brno, která mě nadchla už při první návštěvě. Taková občerstvující novinka tu byla potřeba.

Co o Brně fakt, že tu chybí zlatý střed, vypovídá?
To právě zatím nevím. Vím jen to, že v Brně je často něco jinak. V Praze se třeba hrozně kopíruje, jakmile se něco objeví ve světě, stačí chvilka a je to v Praze. V Brně ne, sem to už nedojde. Tady stačí buď hospoda, nebo se jde slavit, a tak chceme něco top. Ten – podle mě zajímavý – střed se v Brně vidí málokdy.

Lenka Požárová (*1972, Brno) je spisovatelka, autorka neobvyklých kuchařek, cestopisů spojených s recepty i několika románů s gurmánskou tematikou. Absolvovala Ekonomicko-správní fakultu Masarykovy univerzity a několik let se živila jako daňová poradkyně. Po vyhoření a odchodu z oboru vydala ve vlastním nákladu čtrnáctidílnou edici kuchařek „Což takhle dát si“, která byla v roce 2008 poprvé v české historii oceněna cenou Gourmand World Cookbook Award. Ve své práci ráda spojuje nespojitelné, ať už jsou to nečekané kombinace surovin při vaření nebo neobvyklé kombinace forem při psaní. Celá její tvorba je na české poměry velmi nevšední a výjimečná. Stejně jako ona. 

Nedávno, po svém návratu z cest, jste vydala knihu Londýn prostě žeru, což je takový sympatický hybrid mezi kuchařkou, cestopisem, průvodcem a fotoknihou. A mimo jiné v ní píšete i o své práci servírky v londýnské luxusní restauraci, kde jste se ze strany hostů setkala s velmi ponižujícím chováním. Myslíte, že je to přímá úměra? Čím bohatší lidi, tím horší chování?
Neházela bych to do jednoho pytle, situaci, o které mluvíte, jsem zažila v River Café, což je hodně snobská restaurace, takže bych tu přímou úměru viděla spíš v tom. Chování hostů tam bylo chvílemi tak ponižující, že jsem si říkala, ty jo, na tohle já teda fakt nejsem zvyklá. Taky jsem ovšem do té doby nebyla nikdy ve styku s lidmi z předních stránek světových časopisů. Ale víte co – člověk se tím zase hodně naučí.

Například co? Co vás naučilo zrovna tohle?   
Ustát to, být v každé situaci profesionální, zároveň si to nenechat líbit. Najít tu hranici, naznačit, že odsud-posud. Být takový Saturnin. Naučilo mě to, že strašně moc záleží na tom, co vy sama dovolíte, aby vám okolí dělalo – a to platí nejenom pro práci na place, ale úplně všude.  

Ve vaší knize nabízíte i jiná povídání, než jsou ta o snobech, kteří ponižují servírky. Vyprávíte příběhy lidí, které jste v Londýně potkala a oni vás něčím inspirovali. Všichni, stejně jako vy, do Londýna odněkud přišli a bojují tam o své místo na slunci. Spojuje je ještě něco?  
Spojuje je to, že jsou to úžasní lidé, kteří hodně dokázali. Jsou v cizí zemi, dělají něco, co nevystudovali, zahodili svoje jistoty, častokrát se vzdali postavení, co doma měli, a začali nanovo. Každý z těch životů, které v knize popisuji, by se dal nazvat srdceryvným, jeden z těch lidí si třeba prošel občanskou válkou v Burundi, a mě ty jejich příběhy fascinovaly. Kdybych tohle věděla dřív, napsala bych celou knihu o takhle inspirativních lidech. Nestarala bych se tak moc, kde budu bydlet, ale všímala bych si víc lidí, které potkávám. A častokrát ti nejobyčejnější lidé, třeba umývači nádobí, jsou ti nejzajímavější.


Chápu vaši fascinaci, přesně kvůli ní vedeme tenhle rozhovor. Stejně jako ti vaši bojovníci z Londýna máte totiž něco, co je hrozně vzácné: touhu a schopnost riskovat. Jít do neznáma, přičemž nevím, kam dojdu. Myslím si, že všeobecně tohle jako Češi moc neumíme, ani to nijak zvlášť nepodporujeme, a přitom je to hrozně moc potřeba. Měla jste tuhle schopnost – dát se celá všanc nejisté příležitosti – už od dětství? 
To neumím říct. Myslím, že když člověk neriskuje, nemůže nic získat. Poznání a neznámo mě baví prozkoumávat. Jsem náročná a často slyším „ale takhle to je dobrý“. Ale já přitom vím, že by to mohlo být lepší. Ale kde se to bere, to nevím a netuším, jestli se to dá naučit. Nehledě na to, že jsem v životě s touto schopností mockrát bojovala, protože mi občas neuvěřitelně komplikuje život. 

Jakým způsobem? 
Za 14 kuchařek, které jsem vydala, jsem vystřídala pět tiskáren, hned v té první mi řekli, že jsem problematická, protože jsem reklamovala, a tudíž ať příště tisknu jinde. Vůbec jsem nechápala, co jsem provedla, ty knihy byly založené na krásných fotkách a pokud tiskárna není schopna vytisknout obrázky bez kazů, co mám dělat, než jim to vracet? Vždycky mě hrozně bavila ta fáze vymýšlení, focení a psaní, ale pak se šlo do tiskárny a do distribuce a problém byl na světě. Nakonec jsem z toho všeho byla tak zničená, že jsem kuchařky přestala vydávat. I když o ně byl zájem.  

„Život v Londýně mi občas připomínal kombinaci polepšovny a skautského tábora. Trochu víc punková ta jízda je, když už vám není dvacet, ale přehoupli jste se přes čtyřicítku.“
 

Pro mě je vaše jméno synonymem pro člověka, který je opravdu svobodný. Ale zároveň vím, že za všechno se platí. Jakou oběť jste své svobodě přinesla vy – pokud vůbec něco jako oběť vnímáte? 
Když jsem se vrátila z Londýna, sedla jsem si a zamyslela se na tím, co mám. Vycházelo mi z toho jenom jediné: svoboda. Všechno ostatní šlo bokem. Neměla jsem nic, ani to nejzákladnější zázemí, byla jsem nomád, který cestuje tak dlouho, že už to jemu samotnému začíná být nepříjemné. Takže ptáte-li se, čeho jsem se vzdala, odpovím, že jsem ztratila většinu jistot, jako je třeba pravidelný plat a další věci, kterých by se jiní nevzdali.

Rozumím, že takhle chce a zvládne žít člověk ve dvaceti. Ale vy máte sílu zažívat to i teď, ve věku, kdy většina lidí potřebuje jistoty a touží žít v pohodlí.
Pamatuju si, že když jsem kdysi dávno odcházela z pozice daňové poradkyně, několik lidí mi řeklo, že jsem si dovolila neuvěřitelný luxus – svobodu. Jenomže lidi vidí jen pozitiva a neuvědomují si, co je za tím. Vidí, že všechny peníze dávám za cestování, nevidí, že nemám bydlení. Pokud chcete svobodu, musíte na jistoty v nějakém okamžiku rezignovat, jinak se zblázníte. Neříkám, že mě občas nenapadne, co budu dělat, až jednou..., ale kdybych pořád myslela na to, kde budu žít, až si nevydělám ani na slanou vodu, tak bych opravdu zešílela.


Jak se změní myšlení člověku, který má sice na jednu stranu úplnou svobodu, ale na druhou stranu mu žádná jistota nekryje záda?
Je pořád ve střehu. Musí být ve střehu, aby vykryl to špatné, co přiletí. V Londýně jsem zjistila, že může být v životě všechno, ale opravdu všechno jinak během několika dnů. Tam neexistuje několikaměsíční výpovědní lhůta jako tady, často nemíváte ani smlouvu, a to vás přinutí být flexibilní. U mě to v praxi znamenalo, že nebylo možné mít byt vybavený jako normální člověk, byt, kde se cítíte jako doma... říkám byt a myslím pokoj. A v tom pokoji jeden kufr, batoh a pár tašek, abych se byla schopna kdykoli přesunout jinam. Občas to bylo vážně špatný. Jenomže bez toho špatného nemůže být to dobré. A mně přesně tohle přijde neodolatelné, jsem smířená s tím, že poznat něco nového často znamená, že to bude nepohodlné. Londýn byl a je opravdu hodně nekomfortní na žití, ale všechny ty zážitky, které vás tam potkají, všechno to neuvěřitelné, co jsem prožila, stálo za to. 

Kdy jste byla během cestovatelského života nejvíc na dně? 
Když si mám vybavit dno, naskočí mi londýnská čtvrť Brixton, vybydlený pokoj, žádný stůl, jen postel a skříň a jednoplášťové okno, takže velká zima. Topí se tam jen na chvilku ráno a pak většinou večer od šesti do osmi, takže to teplo moc nestihnete. Jsem poštípaná štěnicemi, protože jsem právě utekla z bytu, kde jsem měla to „štěstí” je potkat, jsem po rozchodu s klukem a nevím, kde mám být, v jaké zemi chci žít, co mám dělat za práci… řekla jsem, že jsem byla nezaměstnaná? Tak tohle byl moment, kdy jsem byla nejvíc na dně. Kdy se všechno podělalo. Tenkrát jsem si vlezla s notebookem do postele a začala z mých zážitků psát knížku „Rozmačkané ego se slaninou”. Byl to můj způsob, jak uniknout z neveselé reality, kterou ale nakonec stejně musíte vyřešit.

Napadá mě, jestli ty zážitky stojí za všechno to trápení?  
Nedávno se mě jeden kamarád zeptal, za co se trestám, že v tomhle dobrovolně zůstávám. A ano, někdo by ty podmínky, ve kterých jsem v Londýně žila, mohl nazvat nedůstojnými, ale takovým lidem nevysvětlíte, že když chce člověk dojít za obzor, musí riskovat a odhodit nějaký ten komfort. Já jsem si ty plesnivé zdi a štěnice nijak neužívala, miluju hezké věci, mám ráda pohodlí, ale na druhou stranu jsem dost tvrdohlavý člověk a vím, že si na to, jestli je tahle cesta dobrá, nebo ne, musím přijít sama. Takže jsem si řekla, že se nevzdám a zatnula jsem zuby a držela a držela...


Máte nějakou radu pro ty, kteří by se chtěli na nejistou cestu osobní svobody bez jistot vydat, ale bojí se? 
Je velmi důležité mít podporu. Někoho, kdo pochopí tu vaši potřebu změny a nebude proti vám. To jsem mnohokrát zažila – někdo v mém okolí chtěl něco jinak, ale partner nesouhlasil. Pokud vám něco nevyhovuje, tak to změňte! Aspoň se pokuste! Ale pokud cítíte, že nedokážete unést následky změn, zůstaňte tam, kde jste a akceptujte to. V životě je prostě vždycky něco za něco. 

Je zásadní udržet si naději.
Já jsem hrozná optimistka a možná někdy i trochu naivní. Miluju pohádky a pořád si v sobě držím víru v dobro a v to, že bude všechno dobrý. To mi pomáhá, protože jinak by se člověk ze všeho zbláznil. Ale i ty těžké chvíle jsou k něčemu dobré, a i díky nim je život zajímavý. Tu a tam mi někdo nabízí, ať napíšu fikci a já vždy odpovídám, proč, když život přináší vždycky mnohem víc bláznivějšího a neuvěřitelnějšího, než jsem schopna vymyslet. Nemusím nic psát, stačí si počkat, co napíše život. 

Po tom všem, co jste mi řekla, se nabízí otázka, jestli jste šťastná – i přes všechnu tu nejistotu, kterou zažíváte, i přes fakt, že kromě svobody nic nevlastníte. Máte v sobě čisto? Funguje to takhle?
Byla bych blázen, kdybych takhle žila a dělalo mě to nešťastnou. Jsou chvíle, kdy si říkám, že mi ke štěstí chybí to a to a ještě třeba tohle a že bych už třeba ve svém věku mohla vydělávat víc, ale zrovna teď jsem ve fázi, kdy mě to, co dělám, tedy psaní rozhovorů, neskutečně baví. A vydělávání peněz patří prostě do jiné životní fáze. Možná se mám právě teď něco naučit, třeba nechat vše plynout, neplánovat. Prostě přijímat věci tak, jak je život zamíchá.