Václav Muchna: Peníze jsou odměna za to, že jsem změnil svět

Václav Muchna a jeho firma Y Soft patří dnes už neodmyslitelně k podnikatelskému prostředí v Brně. Rodilému Pražanovi se odtud podařilo vybudovat globální byznys v oblasti správy tisku, digitalizace a nově i 3D tiskáren. Svůj úspěch přikládá mimo jiné i vlastní tvrdohlavosti.

Začal jste podnikat před více než dvaceti lety, tehdy vám bylo osmnáct. Co vás k tomu přivedlo?
Nezaměstnatelnost. Přišel jsem do Brna studovat obor Informatika na Masarykově univerzitě a studentský život je drahá záležitost, takže jsem si potřeboval někde přivydělat. Po první brigádě jsem se ale podíval na svoje ruce a řekl jsem jim: „Holky, vy mě teda živit rozhodně nebudete.“ Už od dětství jsem programoval, takže jsem si řekl, že se začnu živit tím, co mě baví. Na pohovorech se ale ukázalo, že mé přehnané sebevědomí nebylo kompatibilní s očekáváním potenciálních zaměstnavatelů, tak mi nezbylo než začít podnikat.


Vaše firma Y Soft ale nebyla dílem okamžitého úspěchu...
Začínal jsem jako freelance programátor a brzy jsem měl tolik práce, že jsem ji sám nezvládal. Tak jsem oslovil spolužáky z vysoké a společně jsme tvořili software na zakázku. Od začátku jsme ale tušili, že bychom chtěli mít nějaké „vlastní dítě”, které budeme rozvíjet, a tak jsme pracovali za minimální odměnu nebo jen za slíbený podíl na projektu. Jenže žádný z těch projektů nevyšel. To trvalo asi pět let. Jediný projekt, který nakonec nezkrachoval, nám fyzicky ukradli pár dní před prodejem a nám zbyly jen obrovské dluhy. Chtěl jsem to vzdát, ale můj parťák Martin De Martini mě tenkrát přesvědčil, ať to zkusíme znovu.

„Dal jsem si do kanceláře citát George Moorea: ‘The winner is just a loser who tried once more.’ Řekl bych, že na nás to platí stoprocentně.”

To rozhodně nebyl rychlý úspěch. Máte pocit, že dnes se rychlý úspěch často očekává? Chtějí dnešní podnikatelé být do roka milionářem?
Milionář je dnes každý, kdo má byt, i na hypotéku. To už asi není meta. Situace se výrazně změnila v jedné věci, a to je dostupnost kapitálu. Y Soft vznikl bez investice, ovšem ne proto, že bychom byli hrdinové, ale protože nám všichni potenciální investoři řekli, že hardware nefinancují. Kapitál v rozjezdu dokáže spoustu věcí urychlit, ale na druhou stranu snižuje houževnatost firmy a podnikatelé jsou dnes spíš zaměstnanci ve vlastní firmě. Mezi podnikatelem a zaměstnancem je totiž jeden obrovský rozdíl. Ale než ho řeknu, tak ještě budeme čtenáře chvilku napínat.

Dnes obsluhujete firmy ve Fortune 500, máte miliardový obrat a několik set zaměstnanců. Myslíte si, že by se Y Soft vyvinul podobně úspěšně, kdybyste na začátku investora sehnali?
To se mi těžko soudí. Samozřejmě naše neúspěchy měly obrovský vliv na budování něčeho, o čem se dneska mluví jako o rezilienci. Výrazně dál bychom byli hlavně kdybychom vedle peněz měli i know-how a nemuseli se vše učit metodou pokus–omyl.


Říká se, že čeští podnikatelé nejsou moc ambiciózní, neumí se dobře prodávat nebo dostatečně nevěří sami sobě. Jaké byly tehdy vaše ambice? Chtěli jste vybudovat úspěšnou globální firmu?
Dnešní podnikatel umí prodat sám sebe, ale občas mám pocit, že mu chybí sebereflexe a neumí prodávat svoje služby a výrobky. V tom je obrovský rozdíl. My Češi opravdu máme nízké ambice. Myslíme třeba ve stovkách milionů korun, ale ne v miliardách dolarů. Ani my jsme takové ambice před dvaceti lety neměli, protože nám to nepřišlo technicky možné. Ale i dneska je v Česku jen pár startupů, které by měly opravdu našlápnuto k miliardám. Chybí tu know-how toho, jak funguje opravdu velký byznys. U nás nejsou žádné velké globální firmy, od kterých se můžeme učit. Máme zlaté české ručičky, ale nechápeme, že řemeslně kvalitní produkt je jen 40 % úspěchu. České firmy, které uspěly globálně, třeba Tescan, Avast nebo Kiwi, posunul hlavně právě zahraniční management.

Je asi jiné najímat zahraničního manažera z pozice velké a úspěšné firmy a z pozice startupu. Jak si má počínat někdo na začátku podnikání, kdo nemá potřebné know-how?
Nejtěžší je překročit vlastní stín. Když něco neznám, tak vlastně nevím, že to jde dělat lépe. Navíc pokud jsem úspěšný, mám pocit, že to dělám dobře. Jak potom najmout zkušeného šéfa marketingu, když marketingu sám nerozumím? My jsme od začátku měli myšlenku stavět mezinárodní firmu. Takže když jsem najímal lidi do marketingu, najal jsem v Silicon Valley specialistku na PR, aby mi pomohla udělat „technical evaluation kandidátů“. Sám si vyhodnotím kulturu nebo přístup k práci, ale ne to, jestli uchazeč opravdu rozumí marketingu. Stejně tak náš auditor pomohl najít finančního ředitele. Možná tedy znáte někoho zkušeného, kdo není připravený jít pracovat k vám, ale pomůže vám technicky vyhodnotit kandidáty. 

“Svět v 21. století je tak globalizovaný, že v zásadě je jedno, kde sídlíte. Potřebujete větší město s množstvím talentů – a to Brno je. Malý startup můžete stavět i v malém městě. Když ale najednou potřebujete dvě stě zaměstnanců, najímá se tam špatně. Brno je skvělé město k životu. Jsem původem z Prahy, ale v Brně žiju od roku 1998, takže se cítím jako Brňák a neměnil bych, jsem tu opravdu spokojený. Chybí nám akorát napojení dálnice na Vídeň nebo rychlovlak do Prahy na velké letiště a podpora podnikání na školách.”

Které kroky musí podnikatel udělat, aby mohl expandovat do zahraničí?
V první řadě je potřeba přemýšlet úplně od začátku nad globální firmou, nejen nad českou. A jak to udělat? Dělejte produkt od začátku nejen v češtině, ale třeba i v angličtině a buďte připraveni na lokalizaci do dalších jazyků. Je těžké dohnat, když na ni systémy (nejen produkt, ale i vše okolo) nejsou připravené. Druhý krok je začít prodávat. Jsem přítelem rychlé validace. Úspěšný startup by měl mít prodáno ještě předtím, než má produkt hotový – to znamená mít příslib od dvou tří zákazníků, že finální produkt koupí. To je vlastně validace toho, že trh má o produkty nebo služby zájem. V ideálním případě zákazník složí zálohu, což pomůže financovat vývoj a je to přesvědčivé pro investory. S větším počtem zákazníků bych se snažil jít relativně rychle do zahraničí. Ale je třeba být připravený na to, že západní Evropa vyžaduje úplně jinou kvalitu, než si umíme představit. Ta není jen o dobře napsaném kódu, ale vše musí fungovat napoprvé a také je potřeba dodržet, co slíbím. Říká se „Devil is in the detail“ a to je naprosto přesné.


Existuje nějaký „profil podnikatele”? Jak má člověk poznat, že má to správné podnikatelské „střevo“?
Podnikání je dvojího typu. Buď si otevřu obchůdek na rohu, budu mít několik málo zaměstnanců a budu spokojený. I takové podnikání je třeba. A pak je takové podnikání, kdy říkám „chci postavit firmu a změnit svět“. Oba typy mají jednoho společného jmenovatele a tím odpovím na otázku, jaký je rozdíl mezi zaměstnancem a podnikatelem. Je to riziko. I ve vlastní firmě máme zaměstnance, co jsou vizionáři, dobří lídři, dokážou poctivě makat nebo vymýšlet strategie. Všechny tyhle věci nacházím jak u podnikatelů, tak u zaměstnanců. Zaměstnanec dá přednost nižšímu riziku před výnosem, ale má svou výplatu každý měsíc jistou. Podnikatel neví, jestli plat dostane. Možná si vydělá desetkrát tolik, možná vůbec nic. Takže první otázka je, jak velkou míru rizika jste připraveni a ochotni akceptovat. I krámek na rohu je řádově větší riziko než se nechat zaměstnat. 

Druhá věc jsou zmíněné ambice. Podnikatel je člověk, který chce mít lepší životní úroveň než ostatní. Podnikat se nedá pro peníze, firma musí mít i jiný smysl, ale peníze jsou výsledkem podnikání a není nic špatného na tom přiznat si, že se chci mít dobře. A jsem ochotný kvůli tomu jít do rizika.

“Můj pohled na podnikání je, že peníze jsou odměna za to, že jsem zlepšil svět. A pokud ho fakt zlepším, tak si zasloužím pořádnou odměnu.”

Tento rozhovor je zkrácenou verzí podcastu s názvem JICtalk, který s Václavem Muchnou vedla Hanka Šudáková. Celý jej (pouze v češtině) najdete zde.