Připomínáme lidem příjemný pocit z dobrého skutku

Tři roky mohli Brňané u pojízdného stánku Dobrokáva “koupit” kávu za dobrý skutek. Libor Hoření se svými baristy rozdal na 30 tisíc káv za slib darování krve, poslání dárcovské sms, nebo jen prosté zavolání babičce. Co jej k tomu vedlo? Mimo jiné i citát z knihy Dalajlámova kočka: „Je to podivuhodný paradox, ale tím nejlepším způsobem, jak sám získat štěstí, je rozdávat ho ostatním.“

Liborovi se totiž v podnikání opravdu daří. I proto se rozhodl investovat peníze, které vydělá nad rámec svého životního stylu, do zlepšení své karmy… i když lepší by snad bylo říci: do zlepšení svého prostředí a společnosti kolem. Libor je mimo jiné zakladatelem největšího českého portálu o vaření TopRecepty.cz nebo investorem do aplikace Nesnězeno. A především člověkem, který si ve svých 26 letech uvědomuje, že peníze nejsou všechno.

Stačí najít tu správnou cestu a peníze přijdou

Jaká byla tvoje motivace začít podnikat?
U mě to bylo primárně kvůli tomu, že jsem chtěl mít vlastní projekt, který mi nabídne svobodu. Svoboda je pro mě ta největší a nejzásadnější hodnota, protože ten, komu vzali svobodu, vlastně nenese zodpovědnost za svůj život. A já si uvědomil, že prací strávíme podstatnou část svého života. Nechtěl jsem se v životě ptát, kdy můžu jet na dovolenou,  kolik dostanu peněz nebo co vůbec budu dělat. Chtěl jsem si najít svoji vlastní roli -  což bylo vytváření internetových stránek.

Odmalička měl zajímal Photoshop a programování, tak jsem si řekl, že už nebudu programovat jenom pro někoho, ale založím vlastní projekt. Na začátku jsem v tom peníze vůbec neviděl, byl jsem prostě jen bytostně nadšený tvůrce. Vždycky jsem přišel ze školy a přemýšlel, co, kde, jak upravím, co kde namaluju... Už na střední jsem zaměstnával své spolužáky, protože jsem tou svou novou rolí naprosto žil a to, že se k tomu potom přidaly peníze, byl jenom vedlejší efekt.

Měl jsi nějaký vzor, nějakou inspiraci?
Rodiče vůbec nepodnikají, já prostě jsem jen hledal, co by mě bavilo. Zkoušel jsem spoustu aktivit, hrál jsem fotbal, házenou, stolní tenis... Taky jsem chodil do kroužku programování a designu. Snažil jsem se zjistit, kdy se fakt na něco těším, kdy něčím žiju, kdy ráno vstávám s nadšením z toho, že dnes můžu jít do počítačového kroužku.



Často o sobě říkáš, že chceš žít užitečně. Co přesně to pro tebe znamená?
Užitečnost pro mě znamená zeptat se sám sebe, jestli to, co dělám, je prospěšné. Například projekt Dobrokáva - je užitečný pro mě osobně? Ano, velmi. Mě to strašně baví, mám spoustu skvělé zpětné vazby a to je pro mě užitečné. Je to užitečné pro moji partnerku a pro moji rodinu? Moje partnerka je na mě pyšná a moje rodina taky. Dělám jim v podstatě dobré jméno. Je to užitečné i pro širší okolí, přátele a známé? Jasně, oni to sdílí, mají z toho radost, šíří dobré skutky dál. A je to užitečné pro lidstvo? Ano, lidi to inspiruje, někteří díky tomu založili svoje vlastní projekty, podnítilo je to k dobrým skutkům, prolomili nějakou bariéru. Třeba když poprvé šli díky Dobrokávě darovat krev, i když z toho měli celý život strach. Připomněli si dobrý pocit z dobrého skutku. Na všech úrovních ode mě až po nejširší okolí je to podle mě užitečné.

Když si vezmu třeba člověka, který dělá řidiče kamionu, protože potřebuje vydělat peníze - je to pro něj užitečné? Ano, vydělá si peníze, ale je to užitečné pro jeho rodinu, zdraví nebo psychiku? Já si myslím, že když se člověk upřímně zamyslí nad těmito otázkami, může najít svou odpověď, ať už je programátor nebo švadlena.

Liborovým projektem se inspirovali i další podnikatelé v Česku:
Série podcastů Dobro.tv se věnuje rozhovorům s lidmi, kteří se snaží změnit své okolí k lepšímu. Dobroboardy jsou billboardy s citáty a motivačními texty. Zároveň zlepšují náladu řidičům a kolemjdoucím. Jan Bleha pořádá Dobrovíkendy, na kterých účastníci pomáhají druhým – zkrášlují sady, štípou dříví jeptiškám v rakouském klášteře nebo pomáhají stavět keltský skanzen. Tereza Jurečková vede úspěšný pražský startup Pragulic a zájemcům nabízí pohled na hlavní město očima lidí bez domova. Po Liborově vzoru založila Dobroskříň, do které může kdokoliv přinést oblečení, které chce poslat dál.

Jak se v tomhle kontextu díváš na workoholismus a problémy s přepracováním?
Myslím si, že lidé, kteří pracují 12 hodin denně a chlubí se přepracováním, mají potřebu cítit se užiteční. Mají strach, že je společnost odsoudí, kdyby přiznali, že pracují třeba jen 5 hodin denně. Myslím si ale, že dřív nebo později takovému člověku dá jeho vlastní tělo najevo, že takhle to dál nejde. Krátkodobě to může fungovat, ale přesně tihle lidé potom přednášejí o tom, jak vyhořeli, a říkají: “To, co jsem dělal já, opravdu nedělejte”.

Příležitost pro každého začínajícího podnikatele

Jak vnímáš #brnoregion coby prostředí pro podnikání?
Podle mě tu je určitě dobré prostředí pro vznik nápadů. Brno je fakt mladistvé místo, je tu přátelská atmosféra, v každé čajovně tu probíhají nějaká smysluplná setkání, rozhovory, brainstormingy, mindfullness workshopy…  je toho tady fakt hromada. A zároveň tu je JIC, Impact Hub, Mash-upy, soutěže jako Nastartujte se… Je tady plno příležitostí pro začínající podnikatele. Aspoň toho si všímám já, protože se v tom hodně pohybuji. Skoro každý student si zakládá nějakou firmu, aby si otestoval, jestli je podnikání pro něj, nebo ne. Má tady několik platforem, které mu pomůžou během dvou měsíců si najít nápad, validovat ho, najít řešení a zkusit s tím jít ven. Například Podnikni to, což je skvělý nástroj jak si zkusit podnikání levně a rychle.

Proč je podle tebe #brnoregion fajn místo k životu?
Brno není tak velké a není narvané turisty. To se mi tady moc líbí - lidé se k nám přijedou podívat na pěkné město, ale primárně není Brno město určené jen pro turisty. Současně není tak malé, aby se tady nic nedělo, aby tady nežili zajímaví lidé. Velikost Brna je pro mě prostě naprosto ideální. 

Jak hodnotíš váš brněnský úspěch s Dobrokávou?
Dobrokáva tady byla tři sezóny, rozdali jsme něco kolem 30 000 káv za dobrý skutek. Cílem bylo, aby Dobrokáva inspirovala - to, mám pocit, se naplnilo. Teď už by projekt spíš stagnoval, takže jsme přesunuli pozornost k projektu Nesnězeno, který vznikl právě u stánku Dobrokávy. Já mám rád když vznikají nové věci, nebo se dál posouvají.

Aplikaci Nesnězeno mají původně na svědomí dobrovolníci z Dobrokávy, Michaela Gregorová a Jakub Henni. Štvalo je, že restaurace a obchody zbytečně vyhazují jídlo, které se nestihlo prodat. Založili proto mobilní aplikaci, ve které lidé najdou aktuální nabídku nesnězeného jídlo se slevou. Jídlo se spotřebuje, prodejci vydělají a uživatelé ušetří.

Jaká je tvoje role v Nesnězeno?
Jsem investor a mentor. Vymysleli to baristé Míša s Jakubem, kteří se potkali u Dobrokávy na směně a já jsem do toho potom investoval. Od začátku se ale snažím, aby můj přínos byl v projektu větší než jen, že tomu dám peníze.

Jaké jsou vaše plány s Nesnězeno?
Naším krátkodobým cílem je zachránit milion porcí jídla. Zatím jsme na čísle něco přes 
20 000 porcí, které by jinak skončily v koši. Teď se snažíme o akvizice dalších podniků  - nabízíme jim, že místo vyhazování můžou jídlo přes nás prodat se slevou. Dlouhodobý cíl potom je ale vypořádat se s příčinou vyhazování jídla, a proto chceme do budoucna dělat různé workshopy, semináře a konference pro majitele restaurací a podniků. Chceme je informovat, jak to dělat lépe, jak lépe plánovat nákup surovin. Naše dlouhodobá vize je tedy v podstatě... nemuset existovat. Když nebudou restaurace plýtvat jídlem, bude naše aplikace nepotřebná. Chceme se taky zaměřit na obchody nebo hotely, protože třeba zrovna hotelům často zbyde celý snídaňový bufet, který se pak vyhazuje. 

Daří se ti dnes mít svou svobodu, tak, jak sis to vysnil v dětství? 
Ano, musím říct, že ano. A hodně. Vnímám, že je to tak všude kolem nás, ten princip - na co myslíme, to se nám děje. Pro většinu společnosti je to dost neuchopitelné. Ale když si všímám podnikatelů, kteří vnímají práci jako tvrdou dřinu, aby vydělali ty miliony, tak pro ně ta práce pak skutečně dřina je.

Pro mě je práce svoboda a peníze prostě přijdou. Je to jenom o tom, jak práci vnímám. Proto i já jsem v práci svobodný a proto i všichni mí zaměstnanci jsou svobodní. Mně je jedno, jestli pracují dvě hodiny denně z Bali, nebo osm hodin z Brna. Ať si pracují, kdy chtějí, jak chtějí, s kým chtějí, na čem chtějí. Klidně ať pijí piňa coladu na pláži, když budou dodávat výsledky, na kterých se domluvíme. Když chci svobodu pro sebe, tak ji přece nemůžu upírat druhým!